Cizí kraje, oujéééé!

Odjedu.
...doufám!

Protože mé srdce je srdce Evropanky (ne Češky) a protože jsem aktuálně ve výpovědní lhůtě v práci, je to znamení a já zvednu kotvy. Ne na dlouho, ne za kariérou, ne poznávat kraje. Pojedu na pár měsíců (čtyři, pět) dělat au-pair.

Základní otázky mých přátel:
1) "A co Česťa????" - Mno co by, těch pár měsíců to zvládneme. Jak sám přítel řekl - Itálie (kam bych chtěla) není Austrálie. Skype je mocnej nástroj dnešní doby a já už mám zkušenost se vztahem na dálku. Všechno jde, když se chce.

2) "A kam?" - Ještě nevím, ale do tý Itálie bych fakt chtěla!

3) "A už s někým komunikuješ?" - Ano. Skajpuju si s rodinou z Litvy, která má pětiletýho chlapečka, a píšu si s hrozně srandovní a free rodinou z Itálie, která má devítiletýho kluka a adoptovanou dvouletou holčičku z Etiopie. K těm bych moc chtěla! (nejn kvůli té Itálii, ale taky kvůli mýmu vztahu k Africe a protože jsou fakt veselí a milí).

4) "A proč si nehledáš práci tady?" - A proč jo? Prokrista, je mi skoro dvacet tři, mám možnost se na pár měsíců zdejchnout. Co může bejt lepšího?

5) "Nebojíš se?" - Bojím se velmi. Ani ne tak cesty a zkušeností s rodinou, jako spíš administrativních procesů okolo. Vůbec netuším, jak to je se zdravotním pojištěním, jestli v mezidobí můžu bejt registrovaná na pracáku a tak. Au-pair se totiž ve většině zemí nebere jako výdělečná činnost.

6) "Můžu za tebou přijet?" - No jistě!

Pokud se nic nepodělá, květen až září nebo říjen budu trávit mimo. Narozeniny oslavím jinde, nebudou pravý český zábavy a pařby, žádný pikniky v parku. Ale bude kopa jinejch zážitků, který za to určitě stojej!

Máte, slečny, zkušenost s "óperáctvím"? Jaké jsou vaše zážitky a jak vám to šlo zpočátku s organizací?