3. prosince 2015

Jak jsme kotě vypustili do společnosti

Jako moderní domácnost jsme si pořídili popruh a vodítko na kočku. Z počátku jsem z toho měla divnej pocit, ale protože docela často jezdíme někam (ke tchýni apod.), je potřeba mít kotě trénované na bytí mimo domov. A paní ve zverimexu to posvětila tím, že mi sdělila, že čím dřív si kočka zvykne, tím líp a že je to normální venčit kočku, že se to jen nevidí tak častu. Inu, nevenčíme hada nebo tarantuli, že. A ve městě jsem viděla i týpka s papouchem na rameni. To my s naším kotětem naprosto zapadnem.

Byl to naprosto spontánní nápad - jít ven, projít se. Ať se Disney taky podívá do světa, když už je to velkej kluk. Jak řek Č., nemůžem ho furt držet doma!

Dramaticky jsme se zavřeli v předsíni (já a Disney), aby mi nezdrh a důmyslně se neukryl někde v bytě, a dali jsme se do manipulace s popruhem. A hele, von fakt vyrost (kocour, ne popruh), čili jsem musela popruh dramaticky povolit. Jestli to tak pude dál, nebude mít co na sebe...
Fajn, kšírky upraveny a měly by sedět. Chytnout kocoura, posadit si ho na klín (obrazně řečeno), přemluvit ho, ať sebou nemele a zapnout mu šráky. Kdo to vymyslel udělat pro koťata šráky s dvojitým zapínáním (okolo krku a okolo bříška).. to zvíře sebou furt mlelo, já jsem se bála, že mu tím zácvakem depiluju chlupy, on se proto bál ještě víc, páč nikdo nechce mít na pupíku lysinu, žejo,...

Po pěti minutách boje, kdy jste mohli z bytu slyšet "Ty vemeno, nemel sebou.." a "Čičine, ty vole!" nebo "Nohu sem.. sem! Tam nee!!", jsem kotě úspěšně vetkla do popruhů a zacvakla vodítko za malej kroužek na zádech. S velkou slávou jsem se nachystala i já (= vzala jsem si kabát) a otevřela jsem dveře - je to tady, velká chvíle, vypouštíme kotě do společnosti! Se zářivým úsměvem na rtech a grácií scházím plavným krokem ze schodů, ruku, kterou svírám vodítko, umně nahoře, aby to jakože vypadalo nóbl, kotě kdesi za mnou. Bohužel, kotě, jindy plné euforie (teď jsem byla plná euforie jen já..) se zaseklo už na druhém schodě. My jsme si s Č. mysleli, že je Disney tupej jako poleno, ale občas mu to pálí..

Evidentně se mu ven nechtělo..

Jako zlá panička jsem využila svou nadřazenost a pomocí síly jsem ho v náruči donesla ven před vchod. Byla tma, takže jsme se trochu báli, navíc bydlíme na poměrně ručné ulici, kde jezděj busy každý 2 minuty a zlí psové tam choděj sem a tam celou noc.
Kotě jsem tam položila na zem a ať jde kam se mu zlíbí. Kotěti se zalíbilo zůstat stát a čumět. Nemotivovala ho jeho vlastní zvědavost, ani zvláštní zvuky okolo (bus), ani světýlka (projíždějící auta), ani lehké cloumání vodítkem, ani moje povzbuzování či vyhrožování.. nuda. Pět minut se vykulenej plazil podél zdi ve vchodu. Když jsem mu přestala věnovat pozornost (což on nesnese!), vydal se tři kotěcí kroky doprava. A po 10 minutách jsme hrdě došli až do pekařství*. Chvíli tam postál opřen o zavřené dveře, několikrát se rozhlídl a vrátili jsme se zpátky ke našemu vchodu,kde si Disney poprvé vyzkoušel, jaké to je lézt pomocí drápků i na jiné materiály, než je můj přítel. Vylezl na metr vysokou zídku/lemování našeho domu a pohodlně usadil. Načež dlouze civěl na okolojdoucího jezevčíka. Zájem byl oboustranný.. jezevčík už dost dodělával soudě dle toho, jak byl opelichanej, takže pravděposobně ani neviděl, jak je Disney k smrti vyděšenej, a chtěl se kámošit. To se ale nelíbilo jeho majiteli, kterej ho žárlivě odtáhl pryč. Malému Disneymu jsem vysvětlila, že to byl psék a že s těma my se nebavíme, páč smrděj a ... a prostě se s nima nebavíme.

Celkově jsme venku strávili 25 minut. Stihli jsme třikrát srdceryvně zamňoukat, trochu se vylekat, zaujmout tři mladé slečny, které reagovaly "Jezůůůůskiii", poznat 4 různá psí plemena a šli jsme domů. V domě jsme si ještě vočuchali místní zeď, abychom se ujistili, že jsme nabyli dostatek nových vjemů a zkušeností a jako pořádní zcestovalí a světaznalí ranaři jsme si vlezli na moje rameno (on si občas myslí, že je ten papoušek).Na chodbě jsme ještě chvilku kličkovali okolo okolních dveří (vodítko přivázané na klice, panička už kdesi u kompu) a nyní chrníme na topení. Byl to hrozně vyčerpávající výlet!

*pekařství je vzdálené přesně 65 centimetrů od našich dveří

Hezký večer :))




5 komentářů:

  1. :D :D Hodně dobrý! Já kdysi měla morčata, a ty jsem se taky snažila brát na procházky. Samozřejmě že se jim v kšírách nelíbilo, a navíc byly pro ně tak velké, že se sem tam stalo, že z nich vyskočily.:D

    OdpovědětVymazat
  2. mám kočky 3, jednoho chlapáka z útulku a ten se z bytu nehne ani na chodbu ani na balkon, ale ostatní dvě holky milujou procházky na vodítku. chce to jen trochu cviku a uvidíš.. hlavně Maggie je schopná obejít panelák a nechce se jí domů..

    OdpovědětVymazat
  3. To nasazování si dovedu živě představit, jednou jsem nasazovala kšíry králíkovi... :D Navíc ten potom zešílel a lítal po bytě jako blázen, takže ho z nich zase vyprostit byl výkon... :D
    Jinak si ale myslím, že si prcek zvykne. :)

    OdpovědětVymazat
  4. Já z tebe nemůžu! Pekařství je vzdálené přesně 65 cm od našich dveří :D

    Jak píše An výše, dokážu si to živě představit. Taky jsem kdysi nasazovala kšíry králíkovi... a taky potom zešílel... :D

    OdpovědětVymazat
  5. super post! je to roztomilouš! my máme psa, chcela by som aj mačku, ale ona by mačku nezniesla a asi by ju hneď hnala :)

    OdpovědětVymazat

Děkuji za každý asertivní komentář (protože i kritika se dá napsat slušně!) :)