23. srpna 2015

Fáze smutku

V sobotu 22.8., kdy se noc pomalu lámala na den, mi zemřel děda. Byl to velkej pán s velikánskou trpělivostí, srdcem (a obočím), klidem v duši a hlase, se smyslem pro humor a empatii. To se prostě stává.. 20.8. jsem mu stihla popřát k jeho 82. narozeninám a v pátek už mu bohužel objevili výduť na aortě.

Tenhle článek proto věnuju tomu, jak se s tím srovnávám a doufám, že až (za hodně hodně dlouho) vás tohle taky potká, moje zkušenost vám pomůže k tomu cejtit se zase brzo dobře...

Fáze 1
Dozvíte se o tom, co se stalo - že dědu odvezli do nemocnice v Olomouci na operaci (pátek po poledni). A i když třeba nejste věřící, aspoň se pokusíte o modlení. Je to doprovázeno pláčem a nadějí. Nevíte co máte dělat, protože vlastně ani nic dělat nemůžete. Můžete posílat pozitivní myšlenky a snažit se nedělat žádnou důležitou činnost, která vyžaduje pozornost.

Fáze 2
Operace se vydařila, takže pláč už není potřeba a cítíte se o hodně líp. Skoro jako by měl děda vyhráno. Zvládáte už normálně pracovat, i když je vám pořád úzko - přece jenom - 82 let je 82 let...

Fáze 3
Jste z práce doma, je večer, jste nervózní, protože máma měla volat a sdělit vám nejnovější info od doktorů, ale zatím nevolala. Urgujete ségru, která vám nechce nic prozradit a odpovědi se vyhejbá. Píšete mámě sms. Máma vám volá se zprávou, že děda je na přístrojích a oni jsou na cestě do Olomouce, protože ráno už pravděpodobně děda nebude... zachvátí vás maximální vlna zoufalství a záchvat pláče. Modlení nepomáhá, takže zíráte do zdi a na fb, kde si píšete se ségrou. Pouštíte si depka songy a brečíte, brečíte, brečíte. Nepomáhá to. V 1 v noci usínáte z absolutního vyčerpání.

Fáze 4
Před 6. hodinou ranní volá máma (sobota). Probudí vás to a už víte co to znamená. Mámin hlas a slova to potvrdí. Položíte telefon a zjistíte, že ta maximální vlna, která vás zavalila ve fázi 3, nebyla zas tak maximální, protože tahle vlna je ještě desettisíckrát maximálnější.. nevíte co máte dělat, máte díru v hrudníku, pláč nepomáhá a objímání přítelem taky ne. Nemůžete uvěřit, že je to pravda. Zkusíte znovu spát.

Fáze 5
Probouzíte se dopoledne (stále sobota) a zkoušíte mozek obalamutit, že se vám to jenom zdálo. Ale víte, že nezdálo. Vlna zoufalství a záchvaty pláče se dostavují znovu a znovu v průběhu celýho dne. Uklidili jste už celej byt, vyžehlili jste horu prádla, vykouřili jste půl krabičky cigaret, i když běžně nekouříte, zkoušíte se jakkoliv zaměstnat, ale nic nepomáhá. Nepomáhá spát, nepomáhá ležet, nepomáhají písničky, knížky ani filmy. Nepomáhá mluvit s rodinou ani s kamarády, ani s přítelem. Nepomáhá nic. Nevíte co máte dělat. Vůbec..

Fáze 6 
K večeru přijde přítel z práce a ačkoliv jste před jeho příchodem byli už asi půl hodiny v klidu, jeho přítomnost zapříčiní novou vlnu pláče, lítosti a zoufalství. Zkusíte jít na procházku. Čerstvý vzduch a přítel vás uklidňuje, v parku si dáte svoje první jídlo v ten den, ale stejně na něj moc nemáte chuť. Mluvíte spolu o tom, co se stalo a jste odhodlaní dát slzám volnej průchod kdyby přišly. A najednou se stane divná věc - žádný slzy nejsou. Racionálně o tom dokážete mluvit. Večer dokonce prohodíte vtípek a koukáte na film.

Fáze 7
Je neděle večer - celkem 36 hodin od dědovy smrti. Kromě prázdnoty necítíte nic. Zoufalství a pláč nepřichází, jenom vás tíží velkej smutek a přemítáte o tom, co všechno jste s dědou zažili a že vás letos pozval k němu na Vánoce. O tom co se stalo už dokážete mluvit i s přítelovou maminkou, bez slz, zcela racionálně. Konečně jste si přiznali, že je to skutečný a představujete si, jak se děda v nebi asi má a jak se na vás dívá...

Fáze 8
Píšete tenhle článek, protože si myslíte, že třeba někomu pomůže do budoucna, ale zjišťujete, že je to jenom jedna velká depka, ze který se potřebujete vypsat. Potřebujete světu říct, jak moc si dědy vážíte a jak moc vám už tolikrát pomohl. A jak vám bude tolik chybět! Přejete si, aby i vaše děti měly jednoho dne tak skvělýho dědečka, ale zároveň víte, že děda byl jedinečnej..

Děkuju...

5 komentářů:

  1. To je strašně líto, já to měla podobné s tátou.
    Upřímnou soustrast a drž se!

    OdpovědětVymazat
  2. Ty jo, tenhle článek čtu až teď....ale umřela mi babička a prostě tohle je tak hrozně přesnej článek. Ona byla jedinečná, ale chci aby moje děti (nebo vnoučata) měly taky tak skvělou babičku....Vím, že už to je déle dle datumu, ale přeci jen, doufám, že už je to dobré! Tvůj blog mě moc zaujal, líbí se mi tvůj styl psaní :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju, už je to ok. Jakože - není to supr extra, to už nikdy nebude, ale jsem v pohodě, na dědu často myslím a představuju si jak na mě kouká :)
      Tvoje babička je nahoře s mým dědou, teď si zrovna dávaj kafe a hrajou karty :)) Držím palce ať je lépe co nejdřív!

      Vymazat

Děkuji za každý asertivní komentář (protože i kritika se dá napsat slušně!) :)